Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie města

Okolí města bylo vzhledem k výhodné poloze osídleno již v mladší době kamenné. Významné nálezy byly učiněny při stavbě psychiatrické léčebny. Pravěké výšinné sídliště je zjištěno i západně od Hůrky u Šlovic. Z období halštatského se zde našla bronzová nádoba zvaná situla. Z doby laténské byla v okolí města nalezena keramika a pod lesem Vysoká pohřebiště. Rozvoj slovanského osídlení je doložen nalezením pohřebiště využívaného v 10. a 11. stol. severovýchodně od města při cestě ke Šlovicům. Vlastní sídliště příslušející k pohřebišti leželo pravděpodobně v rozptýlené formě na říčních terasách. Archeologicky je dokázáno pro 11. a 12. stol. i přímo v okolí kostela sv. Víta.
Předchůdcem města byla raně feudální, nepochybně významná osada položená v úrodné nivě řeky Radbuzy. Osada ležela na důležité cestě spojující přemyslovské správní centrum ve Staré Plzni, dnešním Starém Plzenci, s Německou říší. Nedaleko odtud se na téže cestě od počátku 13. století rozvíjela klášterní fundace v Chotěšově, která se brzy stala nejvýznamnějším mocenským i kulturním centrem širokého okolí. Pro toto období existuje jen velmi málo pramenů. První písemnou zmínku o existenci sídla se jménem Dobřany máme uchovánu k roku 1243 v predikátu Záviše z Dobřan, člena královského doprovodu. Ze skromné informace vyplývá, že Dobřany byly poddanskou osadou patřící zcela nebo zčásti šlechtici Závišovi, který zde zároveň měl své sídlo. Další písemná zpráva je již konkrétnější a dokládá, že nejpozději kolem poloviny 13. století byla osada považována za město. Od počátku je zde doložen kostel sv. Víta, v jehož blízkosti s velkou pravděpodobností stávalo i opevněné vlastnické sídlo. Roku 1259 totiž Jan z Dobřan spolu se svou ženou a tchánem Vikartem z Thumau daroval právo ke kostelu sv. Víta ve městě Dobřany řádu magdalenitek, který zřejmě dlouho předtím uvedl do města. Platy příslušející ke kostelům měly sloužit k postavení řádového domu. Svědkem udělení dalších milostí v roce 1260 byl již dobřanský městský rychtář.
Podstatným pro další vývoj byl odkaz, kterým po smrti Jana z Dobřan připadlo město chotěšovskému klášteru. Stalo se tak kolem roku 1265 a záhy poté propukl majetkový spor mezi konventem magdalenitek a chotěšovskými premonstrátkami. Spor byl urovnán roku 1272 ve prospěch premonstrátek, pro trvající neshody však magdalenitky kolem roku 1280 město opustily. Roku 1273 jsou v papežské konfirmaci zboží a práv chotěšovského kláštera Dobřany charakterizovány jako město se dvěma kostely - sv. Víta a sv. Mikuláše - a rynkem. Klášter udělil měšťanům nová práva, mezi nimi snad i právo hradeb, které mohlo být reakcí na poplenění klášterního zboží roku 1278. Město těžilo z výhodné polohy, a přestože jistě citelně utrpělo založením Nové Plzně, udrželo si i poté význam tržního centra pro široké okolí. Premonstráti dbali na rozvoj svého největšího poddanského města a roku 1378 obdařili měšťany novými právy a svobodami. Došlo zřejmě ke změně z norimberského práva na staroměstské, odvolacím místem byla Plzeň. Husitské války znamenaly zastavení rozvoje města, které bylo roku 1421 obsazeno Janem Žižkou v souvislosti s dobytím chotěšovského kláštera. Můžeme předpokládat, že město bylo jako církevní majetek těžce popleněno. Císař Zikmund sice Dobřany roku 1437 zastavil svému lékaři, jak bylo tehdy v případě klášterního majetku obvyklé, ale premonstrátům se jej brzy podařilo získat zpět. Za vlády Jiříka z Poděbrad došlo ke sporům měšťanů s klášterní vrchností. Nové výsady udělené Jíříkem z Poděbrad, však král Vladislav II. na naléhání premonstrátů roku 1509 zrušil a donutil měšťany k řádnému placení daní. Dobřanská obec vlastnila poddané ve vsi Tymákov, které směnila roku 1561 s rokycanskými poddanými v Horní Lukavici. Ve městě byl klášterní hospodářský dvůr, byl zde i dvůr nápravní. Roku 1585 získalo město clo, jehož výnos mělo věnovat na opravu mostu a cest. Vzhledem k církevní vrchnosti zůstalo město katolické i v období sílící reformace. Přestože bylo snaho kláštera dále omezovat městskou samosprávu, bylo 16. století dobou hospodářského rozkvětu, který zastavila až třicetiletá válka. V jejím počátku poskytla dobřanská vrchnost na obranu Plzně před Mansfeldem oddíl vojska, ve kterém bylo i 18 dobřanských. Dobřany byly, stejně jako vylidněný klášter, odsazeny Mansfeldovými oddíly, které brzy poté dobyly i Plzeň. Na proboštu vymohl Mansfeld velké výkupné, na které si musel probošt půjčit od stodských a dobřanských měšťanů, kterým za úhradu na deset let zastavil pivovar. Roku 1618 byl z rozhodnutí stavovské vlády zastaven Arnoštu Mansfeldovi klášterní majetek. Dobřany se Vstiší, Vodním Újezdem, Šlovicemi a Robčicemi získal Jáchym Lubský z Lub na Řenčích, Snopoušovech a Lukavici. Pohromou bylo přepadení města oddílem císařské chorvatské jízdy roku 1620, při kterém bylo město vypleněno, několik měšťanů zabito a město zapáleno. Vyhořela většina domů, oba kostely i radnice s městským archivem. Další požár způsobyli vojáci Valdštejnovy armády, ubytovaní ve městě při tažení roku 1632. Tentokrát zůstaly ušetřeny oba kostely a několik domů. Dobřany měly význam pro procházející armády nejen jako obilnice. Byl zde i mlýn na střelný prach, a proto se zde střídala jedna armáda za druhou. Roku 1639 muselo město zaplatit výpalné švédským oddílům generála Bannéra. Roku 1645 vyplenily město oddíly švédského generála Torstensona a měšťané se zachránili útěkem do Plzně. Přehledný obraz o situaci města po skončení války poskytuje berní rula z roku 1654. Ještě tehdy bylo ve městě dvacet pustých domů, ale komisaři hodnotili situaci jako nadějnou. Bylo zde 44 osedlých sousedů, jeden soused pustý a pustý mlýn, 26 chalupníků a 24 drobných hospodářů. Mnozí z nich vyhořeli roku 1656, 1671 nebo 1690. z řemesel byly nejpočetnější ševci a sládci (5), pekaři , řezníci (3). Dva mlynáři, kováři, tkalci a bečváři. Město bylo dosídleno rodinami ze Saska a Bavorska, postupující germanizace se projevila na výhradném německém vedení městských knih od roku 1654. Do poloviny 18. století se město rozrostlo a značně překonalo stav před třicetiletou válkou. Roku 1705 byla rozšířena soudní spravedlnost o hrdelní právo, proto byla za městem na Kamínku postavena šibenice. Roku 1731 byla práva dále rozšířena na clo, mýto a výroční trhy, další trh na dobytek byl udělen roku 1794 císařem Ferdinandem II. Roku 1763 vyrostla nad městem na Kamínku kaple Čtrnácti sv. pomocníků. Podle údajů tereziánského katastru bylo ve městě v polovině 18. století 154 hospodářů a 151 domů, nejvíce bylo ve městě ševců (16), následovali řezníci (6), pekaři a krejčí (4), byli zde tři truhláři a dva kováři, početná byla stavební řemesla, vzpomínán je i rektor školy a varhaník. Byl zde obecní mlýn o čtyřech kolech a další mlýn o třech kolech, pivovar vařil 805 sudů za rok, zajímavým podnikem byl větrný mlýn na mletí kostí, postavený na místě šibenice. Ve městě byl též špitál pro osm osob. Roku 1835 byla na náměstí postavena nová budova školy.
Roku 1843 žilo ve vsi v 300 domech 2 120 obyvatel. Od roku 1868 byly Dobřany přičleněny k politickému okresu stříbrskému. Významným průmyslovým podnikem byl měšťanský pivovar, vařící od roku 1873 v nové budově, vystavěné stavitelem Martinem Stelzerem. V roce 1900 zásoboval pivovar 25 obcí při obratu 1.4 mil. korun. V okolí města již od 20 let působily uhelné doly, největší byl důl Dobré Štěstí otevřený roku 1882. Rozsáhlá ložiska kaolinu byla od roku 1875 využívána pro průmyslové zpracování. Roku 1910 - 1912 vybudovala firma Dobřanské kaolinové a šamotové závody se sídlem v Plzni, velký podnik na plavení kaolinu a výrobu ohnivzdorné a stavební šamotové keramiky. Kolem roku 1859 existovala kolem města i skelná huť. Roku 1861 byla ve městě zřízena pošta a roku 1885 telegrafní úřad. K rozvoji průmyslu výrazně přispělo vybudování železnice z Plzně do Klatov roku 1876. v posledním desetiletí byla vybudována celá řada veřejných budov, kasárna, škola, městská spořitelna, městská jatka a radnice, byla zřízena kanalizace a plynové osvětlení. Rostoucí význam obce potvrdilo v roce 1902 vytvoření samostatného soudního okresu, ve kterém od roku 1906 působila samosprávná okresní správní komise. V roce 1900 zde bylo již 400 čp. a 4 910 obyvatel. Hasičský spolek působící ve městě od roku 1868 byl nejstarším v širokém okolí. Sílící národnostní hnutí české menšiny se projevilo vznikem místního odboru Národní jednoty pošumavské roku 1885 a zejména postavení budovy Občanské besedy roku 1906. Významným mezníkem v novodobém vývoji města bylo založení Zemského ústavu pro choromyslné jižně od města. V letech 1876 - 1883 zde byl na ploše rovnající se dosud městem zastavěnému území vybudován dle projektu arch. Benýška rozlehlý areál s ústavním kostelem. Tento počin přinesl řadu nových pracovních příležitostí. Přibývá českých obyvatel, kteří jsou zaměstnáni v okolních dolech na černé uhlí a v chlumčanské keramičce jako stavební dělníci na stavbě ústavních budov, ale též jako zaměstnanci nově vzniklého okresního úřadu či železnice. Přelom století je možno hodnotit jako dobu největšího rozvoje města. Během světové války se kasárna 14. dragounského pluku i ústav pro duševně choré staly válečnými lazarety. Z této doby pochází také 200 vojenských hrobů na ústavním i městském hřbitově.
Převrat v roce 1918 byl ve městě vzhledem k přítomnosti vojska a německých obyvatel dramatický. Část vojenské posádky se účastnila velké oslavy samostatnosti a poté byly v kasárnách z českých vojáků vytvořeny zvláštní útvary. Městská rady, která nechtěla připustit poloviční účast Čechů, byla rozpuštěna a nahrazena správní komisí, pracující až do října roku 1919. Na počátku roku 1919 byla ve městě rozehnána vojskem demonstrace německých obyvatel pro připojení k " Deutsch Bohmen ". V létě bylo město světdem útoku vzbouřených vojáků jedoucích vlakem ze Železné Rudy na Plzeň, na místní kasárna. Útok se obešel bez boje a v Plzni byli vzbouřenci zastaveni. Volby v roce 1919 skončily vyrovnaným poměrem a v roce 1923 mírnou převahou českých zástupců.Byla zřízena měšťanská česká škola původní ve staré budově, od roku 1930 v novostavbě. V roce 1924 byl dostavěn okresní dům sociální péče, v téže době byl elektrifikován ústav a poté i celé město. Na náměstí byl roku 1927 postaven pomník M. J. Husa. Národní jednotou pošumavskou bylo postaveno 22 rodinných domků a budova kina. Regulace řeky Radbuzy, která způsobovala četné záplavy probíhala v okolí města až do roku 1942. Před 2. světovou válkou ve městě vznikl i český dobrovolný hasičský sbor. V roce 1925 zde bylo 11 hospod, 30 povozníků, městská jatka, městská cihelna a druhá, soukromá cihelna, 32 českých spolků a politických stran, v kasárnách byly kromě dragounů hraničářské prapory a oddíl dělostřelectva. Za války se kasárna opět přeměnila ve vojenský lazaret, u města byl zajatecký tábor. Město bylo roku 1939 přejmenováno na Wiesengrund a mělo pouze 700 českých obyvatel. Krutě zasáhl do relativně poklidného válečného života 17. duben 1943, kdy byly Dobřany omylem napadeny britským bombardovacím svazem, původně útočícím proti plzeňské Škodovce. Tříštivými a zápalnými bombami byla zasažena jihovýchodní část města, zejména ústav pro choromyslné. Při náletu zemřelo 100 pacientů, 60 vojáků a 35 civilistů. Ze 746 domů jich zůstalo nepoškozených jen 200. jeden britský bombardér se zřítil v sousedství města a celá jeho posádka zahynula. K nápravě škod byla ihned zahájena velká akce, které se zúčastnily stovky řemeslníků z blízkého i vzdáleného okolí. Nejvýznamnější událostí novodobých dějin však pro město byl poválečný odsun německého obyvatelstva, který znamenal, stejně jako v jiných, tímto politickým rozhodnutím postižených sídlech, zásadní zvrat v životě a charakteru města. V Dobřanech byl tento negativní akt ve svých negativních důsledcích zmírněn přítomností silné české menšiny, které se po válce z velké části vrátila zpět. Přesto přišlo město o svou tradiční kulturní a hospodářskou měšťanskou vrstvu. Pro její nové vytvoření již v komunistickém státě nebyly podmínky. Tradiční tvář města změnilo velké sídliště východně od historického středu města, rozšířily se i čtvrtě rodinných domků. Doprava ve městě byla vyřešena výstavbou nového mostu přes Radbuzu, který byl plánován již před válkou. Po listopadovém převratu armáda opustila kasárna, z cvičiště vznikl terénní autodrom, nedokončený kulturní dům byl upraven na malometrážní byty, byly vybudovány nové sítě ve staré části města. Pro své urbanistické a stavební hodnoty bylo historické jádro města roku 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Z města vychází zelená turistická cesta.